Hořící louče místo ohníčku

HOŘÍCÍ LOUČE MÍSTO OHNÍČKU
K osvětlení příbytků nebylo třeba zapalovat celou hranici dříví, když k tomu stačila jedna louč, jedna dračka. Od velkého ohně bývalo v domě plno kouře a horka a také se spotřebovalo hodně dříví.
A tak lidé nahradili hromadu chrastí jedinou hořící třískou ­ loučí.
Ze suchého, rovného polena odsekávali loučky asi půl metru dlouhé a zapalovali je.
Louč byla významným vynálezem.
Ne nadarmo jí užívali celé věky, téměř až do naší doby.
Avšak přinutit louč, aby hořela, nebylo tak jednoduché.
Každý, kdo někdy zapaloval v kamnech, ví, že rozžehnutou zápalku musí držet šikmo, hořícím koncem dolů, jinak zhasne.
A proč?
Plamen vždycky šlehá vzhůru po dřevě. To proto, že se vzduch kolem hořícího dřeva ohřívá. A teplý vzduch je lehčí než studený. Stoupá vzhůru a táhne za sebou plamen.
Proto tedy bylo třeba držet louč trochu nakloněnou, hořícím koncem dolů, jinak by zhasla.
Avšak nebylo možné držet ji stále v rukou.
Zařídili to jednodušeji: upevnili louč do svícnu. Svícen, to byl sloupek na podstavci.
Ke sloupku byly připevněny železné klíšťky, do nichž upevňovali louč.
Tohle osvětlení nebylo tak špatné, jak se snad zdá.
Louč dávala pěkné, jasné světlo.

Louč upevněná v železných klíšťkách.

Kolik z ní však bylo kouře a sazí, co s ní bylo potíží a nesnází!
Bylo třeba klást pod ni železnou desku, aby nevznikl požár, hlídat, aby shořelá louč byla včas nahrazena novou.
V té době, kdy dospělí pracovali, dohlíželo na louč obyčejně některé z dětí.

V ZÁŘI  POCHODNÍ
Vhodné dřevo na louče se nedalo všude snadno najít.
Před touhle překážkou se však lidé nezastavili.
Všimli si, že louč ze smolného dřeva hoří zvlášť jasně. To znamená, že nezáleží tolik na dřevu, jako na pryskyřici.
Stačí namočit kteroukoli větev do smůly a tím vznikne umělá louč, která nebude hořet hůř než louč skutečná, ale ještě líp.
Tak se objevila pochodeň.
Pochodně hořely velmi jasným plamenem. Při slavnostních hostinách jimi osvětlovali celé sály.
Vypravuje se, že v zámku rytíře Gastona de Foi drželo pochodně v rukou dvanáct sluhů, stojících při večeři kolem stolu.
V královských palácích často mívaly pochodně v rukou stříbrné sochy místo živých služebníků.
Pochodně, stejně jako louče, zachovaly se až do naší doby. Dokonce i nyní při slavnostních příležitostech objeví se zapálená pochodeň a připomene nám tak dávnou minulost.

STP1/2: Michail Iljin, Praha 1955